Z praxe: Sociální pedagog H. Hříbalová

CO, KDE, KDY A PROČ? PROTOŽE SOCIÁLNÍ PEDAGOG!

„Přijmi to, co změnit nemůžeš, měj odvahu změnit to, co změnit můžeš, a moudrost jedno od druhého rozpoznat.“

Aischylos

Téměř před rokem jsem dostala zajímavou pracovní nabídku, která mě natolik zaujala, že jsem chtěla vědět víc. Jednalo se o dva poloviční úvazky, jeden na asistenta pedagoga a druhý na sociálního pedagoga. Poté, co jsem byla na pohovoru a dozvěděla se, co tato práce obnáší, hned jsem věděla, že to je to, co chci dělat.

A co že to vlastně je?

Popsala bych to jako slogan PČR, kde je psáno „pomáhat a chránit,“ protože přesně to moji práci vystihuje. Snažím se pomoci těm, kteří to potřebují a chráním ty, které nemá kdo chránit, jsem hodný policista, co přináší úsměv a útěchu anebo zlý policista co dělá „bububu“ a občasně vycení zuby. Primárně jsem tu především pro naše děti. Funguji jako ta, co je poslouchá, jako ta, která se opravdu o jejich problémy zajímá. Je třeba dát dětem prostor, aby řekli jak se cítí, proč to tak cítí, abychom předešli problémům, vznikajících z pocitu osamocení, neviditelnosti, marnosti a především nízkého sebevědomí. 

Velké procento dětí jsou z neúplných či nefungujících rodin. A můžou za to? Ne. Proto pro ně sháním školní potřeby, investory, peníze, materiální věci. Je to široká škála pomoci, od zaplacení obědů, družiny, kroužků či pouhých sešitů do školy. Každé dítě má právo mít se dobře ba co nejlépe. Dítě musí mít co jíst, co na sebe a věci, které ho budou těšit.

„Covid děti hodně změnil a oni opravdu potřebují více mluvit a vypovídat si občas svoji dušičku, což je lepší než to držet v sobě a dostat se do stavů úzkostí.“

Ne vždy je vše růžové a krásné

Ale ne vždy je moje práce sympatická, někdy je třeba učinit velká rozhodnutí, kdy musím kontaktovat různé orgány ať už OSPOD či PČR. Ani jedno z toho není příjemná záležitost, ale umět vyhodnotit, kdy jsou potřeba je velmi náročné a přirovnala bych to k tanci na tenkém ledu. Ne všechny případy jsou jednoznačné, ne vždy se setkáte s pochopením, objevuje se křik, pláč, prosby, výhružky ale také dobrý pocit ze správně udělaného kroku, byť je to nepříjemné. Většina rodin to bere jako udání, ale vždy se snažím vysvětlit, že nejde o udání, ale o sehnání potřebné pomoci, kterou já jim poskytnout nemůžu.

Nejsem Saxána, a tak moje ruce dosahují jen k určitým hranicím, dál už se musí starat jiní. Je to velký a složitý řetězec pomocí, přičemž já tvořím jen jednu část. Ale ve škole dosti podstatnou, pro malé děti jsem Superman, co zvládne a zařídí všechno, pro ty větší jsem Batman, který se snaží vymýtit to zlé a pro ty nejstarší jsem něco mezi ďáblem a andělem zároveň. Ať je to, jak chce, to, co dělám a proč to dělám má smysl! Mám ve škole nenahraditelnou roli a ten pocit z toho, že se za vámi děti a rodiče vracejí, pozdraví vás, poděkují, usmívají se a jsou spokojený, je víc než veškeré peníze světa.

A tak se tedy ptám, proč ještě nejsme v legislativě? Proč se o nás, sociálních pedagozích neví a nedej bože pochybuje? Každý z nás odvádí neskutečnou práci, která má smysl, je tvrdá, upřímná a dlouhodobá, platově nijak extra ohodnocená, ale pořád potřebná! Proto prosím, pokračujme dál v tom, co děláme a ukažme světu, že ta práce má cenu a je k něčemu dobrá, protože ona JE!

Autor příspěvku: Bc. Hana Hříbalová, sociální pedagog